Triglav

By Veronika - 8:00


Cíl, meta, jeden ze snů. Pro někoho trochu delší procházka, pro nás jako pro chodce po horách než pro lezce docela výkon.
Ve Slovinsku jsme byli poprvé minulý rok na jaře. Tehdy ještě pokrýval vrcholky i těch nižších kopců sníh a přes noc pravidelně připadávaly ještě centimetry nového. Díky počasí, které přineslo i bouřky, jsme se tehdy do hor vlastne vůbec nedostali. Nevadilo nám to. Sice jsem předtím slyšela, že Slovinsko je krásné a viděla fotky, které mě ohromily, skutečnost ale byla ještě intenzivnější. Navíc hory jsou většinou stejně krásné zespoda, jak z vrcholu, že :) Cestou zpět domů jsme tehdy jeli přes Krajnskou Goru a když jsem viděla odrazy zasněžených hor v odraze jezera a v dáli Triglav, věděla jsem, že se můj bucket list právě (opět) rozšířil.

Rok se s rokem sešel a my jsme zase plánovali, kam vyrazíme na prodloužený červencový víkend. Volba byla celkem jasná a tak zbývalo jen vymyslet kdy, odkud a jak vyjdeme. Ve čtvrtek ráno jsme vyjeli z Prahy a já se upřímně vždycky těším na cestu přes Rakousko. Počasí nám přálo a tak jsme se za pár hodin kochali nekonečnými loukami s krávami a ovcemi a na horizontu se objevily první štíty. První noc jsme byli ubytovaní v Koče na Gozdu mezi městy Kranjska Gora a Trenta. S výhledem na hory a v neskutečném klidu triglavské přírody jsme si dali zasloužené pivo na terase, sbalili krosny na dvoudenní výšlap a šli spát. Ráno jsme měli naplánováno vyrazit okolo 10 hodiny z parkoviště za městečkem Mojstrana. Auto tam pohodlně zaparkujete a za pár euro bez problémů necháte do druhého dne. Pomalu jsme se vydali kolem Aljaževa domu směrem na stezku Tominškova pot, kterou jsme si pro výstup vybrali. Trochu nudný začátek v lese a prodírání se křovím za chvíli vystřídaly první výhledy na hory a cesta se trochu otevřela. Kochali jsme se, zastavovali na focení a potkali pár skupinek dalších turistů a já jsem byla čím dál zvědavější, co nás čeká. Na internetu se totiž o výstupových cestách dočtete docela rozdílné informace a aspoň já jsem nikdy nebyla moc moudrá z toho, jak je to teda náročné a jestli to vůbec "normální" člověk jako já zvládne. Jediné, co musím uznat je, že tahle cesta je asi opravdu nejjednodušší. Když jsem se po návratu do Prahy dívala na YouTube, jak vypadají jiné cesty, trochu se mi tajil dech.


Některé úseky byly v pohodě, s přibývající výškou jsem ale i já párkrát využila sedák a přilbu a ráda se připnula na lano. Po zhruba 4 hodinách jsme museli přejít přes suťové pole, abychom se dostali k plošině se zbytky sněhu. Bylo krásně, slunce hřálo a my jsme se vydali směrem ke Koče na Kredarici, jsme měli zabookované ubytování. Podle plánu jsme tak došli s přestávkami po necelých 7 hodinách na chatu a žasli nad vrcholky obou Triglavů, které se zrovna vynořovaly z mraků a z terasy je máte opravdu jako na dlani. Uvařili jsme si večeři, trochu se osvěžili a kolem 9 zalehli - budík jsme nastavili na 5 hodin.

Ráno jsme rychle pobalili krosny a spolu s pár dalšími lidmi vyrazili na první vrchol tohoto rána. Vycházející slunce osvětlovalo vrcholky oranžovým světlem a v kontrastu s modrou oblohou hory vypadaly jako z nějakého filmu. Opět jsme si nasadili sedáky i přilby a po pár výškových metrech je začali používat. Na vrchol Malého Triglavu lezete vlastně celou cestu po čtyřech, doslova šplháte po skobách a kamenech. V některých místech je stezka uzoučká, většinou ale nemáte problém se vyhnout s lidmi lezoucími druhým směrem anebo pustit ty rychlejší za vámi. Určitě z důvodu "provozu" ale doporučuju vyrazit co nejdříve - když jsme šli kolem 9 hodiny zpátky dolů, lidí jsme rozhodně potkali víc a i cesta se vám tak dokáže nepříjemně prodloužit.


Z Malého Triglavu už jen přeběhnete přes hřeben a po posledních několika výškových metrech se můžete kochat nádherným výhledem, okolními horami a třeba i mraky tvořícími se v údolích a stoupajícími vzhůru. Na vrcholku bylo jen pár lidí. Dali jsme si horký čaj, udělali fotky, užili si ten pohled (a pocit!) a vydali se zpátky směrem k chatě. Tam jsme si udělali jídlo a po krátkém odpočinku se vydali zpět dolů. Po několika tipech od ostatních hikerů jsme se rozhodli pro druhou nejjednodušší cestu, přes Prag. Jednodušší, než Tominškova pot rozhodně nebyla, alespoň pro mě ne :) A kdybych se měla rozhodnout znovu, určitě bych jí nešla. Nejen že téměř celou cestu jdete po suti, která nepříjemně klouže, ale myslím, že je na ní i víc takových ne úplně komfortních úseků. Každý, kdo už šel pár set metrů nahoru i dolů jistě ví, že cesta dolů je rozhodně vždycky horší. U některých to ale platí dvojnásob. A když dojdete po 6 hodinách skoro do cíle a už vás nečeká víc, než tři výškové metry sestupu a narazíte na tající sníh, který vytvořil řeku, nejradši byste se na to vykašlali. Po několika minutách se nám ale s druhou skupinou, která nás mezitím dostihla, najít místo vhodné k přechodu. Díky zbytkům vysokého sněhu, u kterého v červenci nejste schopni odhadnout jeho pevnost a jestli vaší váhu unese, nebo se s prvním krokem propadnete do ledové vody, to nebylo úplně jednoduché. Po pár holých kamenech jsme doslova přeskákali na druhou stranu a konečně pochopili, že jsme opravdu dole.


V Aljažev dom jsme si dali colu a grepový radler, trochu si odpočinuli a za půl hodinku už jsme vyráželi z parkoviště směrem do našeho posledního ubytování ve vesničce Log pod Mangartom. Tady jsme měli zajištěný příjemný apartmán s bazénem na zahradě a výhledem na hory. Já jsem se ale nejvíc těšila na sprchu a šampon :D
I díky bolavým nohám, které si těch 1 500 výškových metrů a téměř 30 kilometrů z posledních dvou dní pamatovaly ještě ve středu, jsme si na neděli naordinovali už jen pohodový program. Podívali jsme se do Bovce, prošli se kolem řeky Soča, ve které jsme se před bouřkou stihli i vykoupat a zkrátka si užívali i trochu pasivního odpočinku.


Pro mě to byl zatím nejnáročnější výstup. Poprvé jsem cítila, že jsem opravdu fyzicky unavená a jak jsme se blížili k parkovišti, tělo jako by mi to připomínalo ještě víc. Zároveň jsem ale neskutečně ráda, že jsem si splnila jeden ze snů a tak trochu si i dokázala, že nejsem úplný máslo :)

Plňte si sny! Stojí to za to.






  • Share:

You Might Also Like

0 thoughts