Albánské Alpy - Golem Korab

By Veronika - 8:00


Do Albánie jsme se rozhodli jet hned z několika důvodů - netradiční destinace, odlišný způsob života, krásná příroda a spousta památek. V neposlední řadě ale tahle země nabízí jak hory, tak mořské pobřeží a my jsme se tak mohli těšit i na to, že si prodloužíme léto. Než jsme ale zamířili na jih země, chtěli jsme pokořit nejvyšší albánskou horu a zkusit si výšlap v zemi, kde turistické značky teprve nachází své využití.

Jako vždy, i v tomto případě jsme se informovali na trek předem a plánovali. Moje obavy byly trochu větší, než standardně, hlavně proto, že území bylo dříve zaminované a ani dnes vám nikdo se stoprocentní jistotou nepotvrdí, že byly všechny nástrahy odstraněny. Průvodci radí nechodit mimo vyšlapané cesty a toho jsem byla připravená se držet. Trasa nahoru má něco přes 8 kilometrů a téměř 1 500 metrové převýšení, což z ní dělá trochu náročnější procházku. Počasí ráno bylo ideální, nebylo horko ale příjemně, mraky a mlha se rychle rozpouštěly a my jsme v 8 hodin stáli u hospůdky na začátku trailu, kde si nás prohlížely zvědavé děti, mávaly nám a pokřikovaly "helou!".


Vyrazili jsme po vyšlapané pěšině směrem vzhůru. Slunce vykukovalo mezi mraky, paprsky sílily a slábly a nám se postupně nabízelo úžasné přírodní divadlo v podobě světla a stínů. Říkám to pokaždé, že hory mají nezaměnitelné kouzlo, když se v nich "povalují" mraky nebo mlha a fotky jsou pak jedním slovem jako z jiného světa. A taky vám díky mrakům nepálí slunce na hlavu a celkově je to zkrátka o něco snazší :) Zapotíte se i tak. Trail je příjemný, nejsou zde žádné zrádneé úseky ani ferraty, takže to chce opravdu jen trochu kondice a dobré boty. Cestou jsme potkali skupinku Belgičanů s průvodcem z Kosova, se kterou jsme se vlastně celou cestu až na vrchol míjeli a střídavě předcházeli. Na vrcholu jsme pak potkali starší pár z Německa a cestou dolů pár z Nizozemska a to bylo z turistů vlastně všechno. Pak už jsme jen poslouchali zvonce ovcí z obrovských stád, které se pásly v kopcích pod námi. Pastviny v průběhu trailu i několikrát přecházíte, na stádo se psy jsme měli štěstí jen jednou a oba se tvářili, že si s námi spíš chtějí hrát, než že by nás zakousli. Určitě bych ale neradila se s nimi jít kamarádit, přece jen, nikdy nevíte :) Podívaná je to ale krásná a já jsem si pořád uvědomovala, jak musí být tenhle život v horách těžký.

Cesta na vrchol nám zabrala lehce přes 4 hodiny a poslední úsek po hřebeni, kdy máte na jedné straně Albánii a na druhé Makedonii, je vážně zážitek. Výhledy jsou neuvěřitelné, divokost hor vás naprosto pohltí, navíc když se začínají tvořit mraky, které se přelévají přes hranu hory před vámi. Na vrcholu jsme udělali pár fotek a po pár minutách nás z rozjímání probralo zahřmění. V ten moment mi hlavou prolétly všechny ty případy lidí ze slovenských Tater, pomníčky cestou na Triglav a podobně. Bylo jasno, musíme co nejdříve dolů. Můžu vám říct, že kdyby to šlo, tak bych snad běžela. Kousek pod vrcholem na cestě dolů jsme opět potkali skupinku s průvodcem, který byl úplně v klidu. Vlastně všichni byli v klidu a hřmění z šedivých mraků pod námi ignorovali. Na moment mě napadlo, jestli nejsem blázen a neslyším to jen já :D Jak se počasí proměňovalo, viděli jsme, že v údolí opravdu prší a modlila jsem se, aby i bouřka zůstala dole a obešla nás. To se naštěstí nakonec opravdu stalo a cestou dolů na nás spadlo doslova pár kapek, kvůli kterým jsme ani nemuseli vyndat pláštěnky. Můžu vám ale říct, že nahnáno jsem měla pěkně a bouřku v horách rozhodně nepodceňuju.


Dole jsme si pak šťastní, že jsme po téměř 9 hodinách zase pod "kopcem", dali pivo, odmítli nabídnutou a všudypřítomnou cigaretu a vstřebávali zážitky. Večer jsme padli do postele a já jsem se mohla začít těšit na tu část dovolené, kdy budu moct být taky upravená a vzít si třeba i šaty :D

V.




















  • Share:

You Might Also Like

0 thoughts