Albánie - Butrint, Illiochori a Blue Eye

By Veronika - 8:00


Další zastávkou na našem seznamu byla Albánská riviéra a městečko Ksamil. V plánu byl i odpočinek na pláži, ujít jsme si ale nemohli nechat ani starobylé město Butrint na samotném jihu poloostrova a celé země. Na zříceninách mě vždy fascinuje, že něco člověkem vytvořeného vydrželo tisíce let a já se na to dnes můžu dívat a představovat si, jak se tehdy žilo. Butrint je na Seznamu světového dědictví UNESCO a zcela právem, atmosféra je neuvěřitelná a můžete si prohlédnout pozůstatky obyčejných domů, divadlo i chrám.
Než jsme se ale dostali do další cílové destinace, udělali jsme si ještě zastávku na severu Řecka kousek od města Ioánnina, u vodopádu Illiochori. Cesta právě přes Řecko byla totiž paradoxně rychlejší, než jet jihem Albánie podél hranic. Kdybychom neměli tu zkušenost, nejspíš bychom to neřešili a řekli si, že tam asi bude trochu užší cesta. Po týdnu jsme ale už moc dobře věděli, co znamená jet 250 kilometrů pět a půl hodiny. A to jsme opravdu nechtěli. Opět jsme tedy využili našeho standardního postupu a rozhodli se z cesty udělat cíl.


Z Korçë jsme vyrazili hned po snídani a zamířili k hranicím s Řeckem. Trochu jsem se bála, jak dlouhou dobu na přechodu strávíme, tradičně jsou kontroly mezi zeměmi EU a mimo zónu trochu delší. Navíc Albánci a Řekové se zrovna v lásce nemají, takže auta s poznávací značkou s dvojhlavou orlicí na hranicích prochází opravdu důkladnou prohlídkou. Naštěstí jsme měli auto s českou značkou a tak po nás celník nechtěl ani doklady. A mohli jsme pokračovat :) Po zhruba třech hodinách cesty prázdnou dálnicí jsme sjeli na klikatící se silnici vedoucí do hor. Než jsme dorazili do vesničky, ve které je vodopád Illiochori, minuli jsme krásný kamenný most Kokkoros or Noutsos a skanzen Sarakatsani kalives a prohlédli si domy původních obyvatel.


Za západu slunce jsme se vydali na poslední část cesty a přes hranice zpět do Albánie. Cestou jsme ze silnice zachránili jednu želvu, potkali asi pět psů a čekali cca dvě minuty, až přejdou ovce. Při tom krásně měkkém večerním světle hory a vesničky v nich zasazené vypadaly zase úplně jinak, než odpoledne. Za tmy jsme se pak už vybalovali v našem dalším ubytování pro nadcházející dvě noci a sháněli místo, kde se navečeřet. K jídlu nám z vedlejší restaurace hrála hodně východně znějící hudba a zpívali tančící lidé.
V Ksamilu to vypadá skoro jako v resortu kdekoliv jinde u Středozemního moře - hotel vedle hotelu (i když někdy nedostavěný a obydlený jen zpola), spousta restaurací a pláže s lehátky. Moře v Albánii je nádherně čisté a na pláži nás bylo opravdu jen pár. Za cenu v přepočtu sto korun jsme měli lehátka se slunečníkem pro oba na celý den a po procházce městem jsme si užili i pár hodin pasivního odpočinku.


Po dvou nocích v Ksamilu nastal čas vydat se na sever. Cestou jsme se zastavili i magického Blue Eye, které je specifické svou barevností. Mně se tajil dech při pocitu, že jezero nebylo nikdy zcela prozkoumané a největší hloubka, do které se kdy potápěči dostali, je 70 metrů. Moje představa o nejhorší smrti utopením tak nabrala nových podob, uf. Naštěstí se v jezeře nesmí koupat :) Pohled ze břehu je ale nádherný a tahle rychlá zastávka je určitě dalším z míst, které byste měli v Albánii vidět.

V.















  • Share:

You Might Also Like

0 thoughts