Schafberg a Wolfgangsee

By Veronika - 8:00


Přesto, že jsem slíbila chvíli neotravovat s cestovatelskými články, tak se mi to nepovede. V zásobě se mi jich totiž sešlo víc a byla by škoda se o tipy a fotky nepodělit!
Náš poslední výlet se odvíjel od možnosti mít k dispozici auto s vestavbou přizpůsobenou jak pro spaní, tak pro ukládání všech potřebných věcí i jídla. Zároveň jsme měli komfort dvouvařiče a lednice, což se docela hodí, zvlášť když si cestou vyzvednete láhev svatomartinského. Tentokrát padla volba na okolí Wolfgangsee, kde jsme ještě nebyli i přesto, že z Rakouska už jsme něco viděli. V pátek jsme přijeli pozdě večer a na parkovišti u jezera už jsme jen rychle rozestlali a zalezli do spacáků.
V sobotu ráno nás probudilo bubnování deště. Okamžitě kontroluju aplikaci počasí a abych se uklidnila, hledám i online místní počasí. To mě neuklidnilo, déšť se sněhem byl hlášený až do tří odpoledne. No, super. Ale jak se říká, není špatného počasí, jen špatného oblečení a tak jsme se navlíkli, já i včetně pláštěnky, a vyrazili jsme alespoň na procházku kolem jezera Schwarzensee. Naštěstí déšť nebyl nijak hustý, nefoukalo a vlastně nebyla ani pořádně zima, tak byla procházka i příjemná :) Alespoň jsme viděli okolí taky v jiné náladě, než zalité sluncem. Když jsme se vrátili k autu, uvařili jsme si oběd a rozhodli se vydat na procházku k Wolfgangsee a dát si kávu někde v teple. Města v rakouských Alpách, kde to po většinu roku žije, jsou v listopadu naprosto prázdná. Většina obchodů, restaurací i kaváren má zavřeno, některé i celý měsíc. Bylo zvláštní vidět tahle města duchů a užívat si samoty, nikdy mě vlastně nenapadlo, že to takhle funguje. Počasí se konečně umoudřilo a na neděli slibovalo modrou oblohu a příjemných pár stupňů nad nulou. Protože nás samozřejmě jedna šestikilometrová procházka nemůže uspokojit, okamžitě jsme začali plánovat druhý den. Museli jsme to dohnat, že jo.


Ráno bylo dole u jezera trochu mlhavo, zřetelně ale byly znát sluneční paprsky a tak jsme se těšili, že si po několika výškových metrech užijeme horské slunce. První část treku mě nikdy nebaví tolik jako ta, kdy se dostanu nad linii lesa a otevřou se první výhledy. Tentokrát ale byl tenhle nepříliš záživný úsek zpříjemněný omrzlými keři a listy a díky paprskům byla cestou tak milá atmosféra, že mi absence pohledu na okolní hory ani nevadila. Stoupali jsme po zmrzlém bahně a listí, minuli pár lidí se stejným nedělním plánem a za hodinu a půl už jsme se brodili pěknými pár centimetry sněhu a kochali se modrou oblohou. Protože jsme se potřebovali co nejdřív vrátit k autu, převlíknout se, uvařit oběd, všechno umýt a uklidit a vydat se na cestu zpátky do Prahy, nebylo v plánu dojít až na vrchol. Což mě docela mrzelo, zvlášť když jsem z rozcestí 400 metrů pod chatou viděla, jak cesta nahoru vypadá. V tu vteřinu bylo jasné, kam se na jaře rozhodně znovu vydáme a jaký bude cíl :) Pod vrcholem jsme si dali horký čaj, chvíli si užili rozhled po okolních štítech a prvním sněhu a pomalu se vydali na cestu dolů.


Po návratu domů si vždycky říkám,  jak je skvělé, že bydlíme jen pár hodin od nádherných hor a člověk tak má o víkendu neuvěřitelně možností, co vymyslet a kam jet. Okolí Wolfgangsee je toho důkazem a díky infrastruktuře nemusíte být zrovna horolezec, abyste si tu přírodu mohli do sytosti užít.

V.



  • Share:

You Might Also Like

0 thoughts